Historický vývoj zahrad 1.díl

Zahrady byly nejdříve využívány spíše pro hospodářské účely. Později však lidé, díky potřebě příjemného prostředí, začali do svých zahrad sázet i květiny a stromy. 

Starověk

První zahrada ve starém Egyptě se datuje 4 000 let př.n.l., ve starověku byly zahrady považovány za známku přepychu a blahobytu. Zahrada byla rozdělena na pravidelné obrazce a části, jejich součástí se stal i zavlažovací systém, který zásoboval rostlinky čerstvou vodou.

Pro egyptské zahrady byl typický bazén, umístěný v jejích středu, jehož velikost se odvíjela od zámožnosti vlastníka. Další nezbytnou součástí bylo stromořadí, které zajišťovalo úkryt před sluncem, fontány a velká zeď, která obklopovala celou zahradu. 

Staří Římané a Řekové pak začali budovat parky a zahrady, které byly přístupné všem vrstvám. Součástí římských zahrad bylo atrium.

Syrské a babylonské zahrady

Podle legend se zde nacházela bájná rajská zahrada Eden, její slávu předčí možná už jen visuté zahrady Semiramidiny (babylónské), které spatřily světlo světa kolem roku 600 před Kristem.

Jelikož se začaly dovážet rostliny z okupovaných zemí, vznikaly zde první arboreta a botanické zahrady. 

Perské zahrady - ztracený ráj

V těchto zahradách nalezneme převážně topoly či cypřišky, součástí bylo i oživení zahrad v podobě ptactva, našli bychom zde například holuby, labutě, kachny a bažanty, v bazénech, které zde také nesměly chybět, si pak poklidně plavaly barevné rybky.

Stará Indie se chlubila kromě zahrad i sady, ve kterých  se rozprostíral podlouhlý bazén sloužící k obřadům a očistě. Nechyběly zde ani altánky či přístřešky, kde se lidé scházeli a kde trávili svůj volný čas. 

Čína

Objevuje se zde známý jin a jang, přičemž soulad těchto dvou elementů je základem pro čínskou zahradu, která je pojímána jako vznešené umění. V 15. století jsou v zahradách stavěny chatrče a studovny.

  Číňané odedávna uctívali přirozenost přírody.

Začaly se sde pěstovat miniatury rostlin, tzv. nanizmy, později se dostaly do Japonska, odkud se šířily do celého světa.

Japonsko

Počátek japonské zahrady se datuje do 6. století, byly zde vytvářeny náročné vodní paláce. 15. století ovlivnila buddhistická sekta Zen, která se navracela k přírodě. Byla omezena barevnost, do popředí se dostává střídmost a elegance. Kromě tvarování zmenšených dřevin, se japonské zahrady věnují kamenům, které zde znázorňují hory.

V Japonsku vznikaly různé druhy zahrad:

• Čajové - pro tento druh zahrad je základem čajový domek oddělený od okolního světa. Nesmí v ní chybět kamenná lapma, malá vodní plocha a dlážděná cesta, která je osou celé zahrady.

• Suché - jsou vytvářeny k meditačním účelům, hlavními prvky jsou valouny, jako skály a písek, jako voda.

• Meditační - nachází se u klášterních komplexů a jsou jejich součástí

• Parkové  - vznikly koncem 16. století, najdeme zde rozličné scenérie, rozkládají se na poměrně rozlehlém prostranství

• Rezidenční - tyto zahrady jsou spojené s domem, který mají ochraňovat před špatnými vlivy, jsou tvořeny ve tvaru trojúhelníku, symbolizujícího nebe, zami a člověka, jeho třemi hlavními prvky je voda, rostliny a kameny. Rezidenční zahrady  mohou mít následující pojetí:
  
  • hiraniwa - zde je zahrada řešena jako rovina
  • cukijama - tady nalezneme umělé kopce a zvlněný terén, efektivně využívá malý prostor

  Současný trend tvorby zahrad odpovídá právě vzhledu japonských zahrad.

Pokud se vám článek líbí, podělte se o něj s přáteli na facebooku :)

Mohlo by vás zajímat: Historický vývoj zahrad 2.díl